Náhled do historie canisterapie
Využíváni zvířat pro nejrůznější druhy pomoci člověku jde ruku v ruce s jejich domestikací. Proto není divu, že již pravěká civilizace si začala odchovávat vlčí mláďata, ať už byla jejich motivace jakákoliv.
Co by nás ale mohlo zaskočit a věřím, že i většinu zaskočí je, že o prvenství v pomyslném boji pomoci člověku spolu soupeří pes a koza.
Vítězství psů je spojené s prvním jasným důkazem, který pochází již ze starověku. Jedná se o vykopávku dvanáct tisíc let starého hrobu, ve kterém archeologové našli kosterní pozůstatky člověka spolu se psem. „ Paže člověka byla obtočena kolem krku psa a ruka spočívala na jeho rameni, jako kdyby i po smrti chtěla zdůraznit sílu vazby, která mezi nimi existovala za života.“ 1
O tom, že Egypťané chovali k psům pěkný vztah, svědčí i mnoho zmínek v jejich celkem chudé literatuře, ze kterých se podařilo zachovat zhruba sedmdesát jmen. Například Rychlonožka, Krásnohlávek a podobně.
Podle dávné pověsti měla babylonská bohyně zdraví a lékařství Gulu svou psí smečku, která ji doprovázela úplně všude. V její moci bylo oživovat i mrtvé. Psi se v Babylonské říši používali v lékařství. Už tehdy věděli o léčivých účincích psích slin. Tudíž nebylo nic neobvyklého, že lékaři dávali psům olizovat rány.
Dovolím si v čase postoupit o kousek dál a to zhruba do roku devět set před naším letopočtem, kdy slavný Homér psal o svatyni lékařství Asclépia, kde byli chováni tak zázrační psi, že jejich sliny dokázaly vrátit zrak i slepému. Odraz této víry je patrný ve francouzském přísloví : „Langue de chien, se de medicine“ - jazyk psa slouží jako lék.
Ve středověku s postupně rostoucím vlivem katolické církve se začalo na psi pohlížet jinak. Pes byl symbolem pohanství, stejně jako kacíř a byl prohlášen za tvora bez duše. Proto není divu, že psi bychom hledali v nižších vrstvách, v šlechtických rodech velice ojediněle. Později, po husitských válkách už církev neznala hranice. K velice pochmurné pravdě patří, že pro obvinění z čarodějnictví sloužilo vlastnictví psa či kočky. Tak přišlo o život mnoho žen, které chtěly strávit zbytek života v chalupě s čtyřnohým přítelem.
Teď si dovolím udělat velký skok. V osvícenské a racionálně smýšlející Evropě si ještě pes na roli „psychoterapeuta“ bude muset chvíli počkat. Avšak na dvoře anglické královny Viktorie se to pejsky jen hemží. Přichází éra cíleného šlechtění.
První záchrannou funkci pes dostává za Napoleonských válek, kdy vyhledává zraněné na bitevním poli.
„Po první světové válce se v Německu rozmáhá výcvik psů pro vojáky, kteří přišli v bojích o zrak, ve Francii a dalších evropských zemích byli psi používáni při rehabilitaci válečných zranění.“2 To se stalo inspirací i pro USA.
V sedmdesátých letech poprvé popsal využití psa v dětské psychoterapii americký psycholog Boris M. Levinson. Byla to více či méně náhoda. Levinson měl psa, který do ordinace běžně řístup neměl, když jeho pán očekával příchod pacienta. Ten den ale chlapec přišel dříve. Chlapci se pes na první pohled zalíbil a dokonce na něj i promluvil. Pro pana Levinsona to bylo zlomové, pokoušel se s chlapcem navázat kontakt už měsíc, ale nikdy nepromluvil. Na základě této zkušenosti vybízel další psychology, aby používali vybraná zvířata jako tzv. sociální katalyzátory.
citováno z:
1. 1 GALAJDOVÁ, Lenka. Pes lékařem lidské duše : aneb -canisterapie. 1. vyd. Praha 7 : Grada Publishing, 1999. 160 s., zkušební řád testování psů pro canisterapii, vstupní dotazník pro nové zájemce. ISBN 80-7169-789-3. (str.13)
2 GALAJDOVÁ, Lenka. Pes lékařem lidské duše : aneb -canisterapie. 1. vyd. Praha 7 : Grada Publishing, 1999. 160 s., zkušební řád testování psů pro canisterapii, vstupní dotazník pro nové zájemce. ISBN 80-7169-789-3. (str. 23)
